LT Berounka - prázdniny na suchu i na vodě

Prázdniny na suchu i na vodě si užívají děti v Nižboru

Na samém počátku letních prázdnin znovu ožil areál dětského chatkového tábora na břehu Berounky. Po kolikáté už? Pamětníci tvrdí, že po šedesáté. A vzpomněli si, že tu stál už za první republiky. Přesněji jen hlavní budova, v níž je dnes kuchyně, jídelna a další zázemí. Jeho historie je zachována v několika kronikách nabitých líčením dění a fotografiemi. V živější paměti nás místních stále zůstává hrůzný pohled na hromadu chatek, převrácených a rozlámaných ničivou povodní uprostřed léta v roce 2002. Ochotní vedoucí tenkrát přijížděli pomoci tábor znovu postavit, vybavit, zkrášlit. Od té doby tábor funguje a žije, jak má. Sjíždějí se do něho děti ze všech končin republiky, nejvíc ze Středočeského a Severočeského kraje. A velmi rády, opakovaně. Touží každoročně prožít kousek prázdnin se svými táborovými kamarády a svými vedoucími.                                                                                                                         

I ti se rádi každým rokem vracejí. Svěřila se jedna z vedoucích, (Šárka), že je tu letos už po šestnácté, poprvé že přijela kdysi dávno jako šestiletá. A takových věrných duší je prý v kolektivu hodně, skoro všichni. (Katka, Bucho, Adélka…)  Mnozí z nich, například Stráča, obětují táboru svou dovolenou, všichni pak spolu vymýšlejí a připravují celotáborovou hru, soutěže a denní programy. Jsou profesí nejen pedagogové. Jeden dlouholetý vedoucí je železničář (Óňa), jiný grafik (Radim). Je snadné poznat, že ani jeden oddílový vedoucí nepřijel pouze si přivydělat, jako na nějakou nutnou brigádu. Čím to? Většina kolektivu sem jezdila už od dětství, nejšikovnější z patnáctiletých se stali nejdřív praktikanty, kteří se snažili důvěru nezklamat a makat  s nadějí, že si je jako už osmnáctileté hlavní vedoucí povolá do funkce vedoucího oddílu.                                                                                                                                                          

Už kolikátý rok jsou táborníci v tuto dobu ve vsi nepřehlédnutelní. Louka pod benzinkou obden ožívá dětskými hlasy a hýří barvami, když jejich družstva hrají oblíbený brenball, flotila deseti nafukovacích člunů Pálava se staršími v oranžových vestách je rovněž zdaleka vidět. Děti jsou samozřejmě s předstihem zacvičeni zkušeným vodákem (Šumákem), který velel plavbě dětí po Berounce dokonce 160 krát. Připlouvají ze Žloukovic, z Račic a bůhví odkud ještě. Přistávají spokojení a jsou vesele vítáni. Potkáte je na vycházkách na nižborský zámek, Hradiště a na dalších výletech, i celodenních. Už se vypravili na hrad Křivoklát, do Koněpruských jeskyní, do Aquaparku v Berouně, v současných vedrech chodí nejraději na Panskou louku k vodě. Kdo by chtěl hudrovat, že jsou táborníci kdovíjak hluční (nejsou), ten přece nemůže čekat, že bude celý den v táboře ticho jako v kostele. To by museli všichni spát nebo bez pohybu lenošit. To nechtějí a ani neumějí. Naopak - v pohybu, soutěžení, ve sportech, na výpravách do historie a přírody jsou ve svém živlu. Mají zde svou klubovnu, hernu, projektor a disky s pohádkami, to jen kdyby venku lilo jako z konve, pěkné hřiště na vybíjenou, přehazovanou a volejbal, čtyři pingpongové stoly, sítě na badminton a ostatního náčiní plný sportsklad. Nemají kola. Bylo by nebezpečné pustit peleton dětí na zdejší silnice plné zatáček a divokých motoristů. Nikdo netouží být v sedle neustále ve střehu a nevnímat hezkou krajinu okolo.  Děti shodně potvrzují, že na loďkách nebo ve stínu lesa je jim rozhodně líp. V táboře mají zájmové kroužky, kde si mohou vybrat činnost, která je baví nebo k čemu mají vlohy. Třeba k malování, jiného zas baví trénovat se v lukostřelbě, hrát šachy nebo divadlo. Mají moderní kuchyni, šikovné, obětavé kuchařky Janu a Mílu a jejich starostlivého šéfa (Janu). V jedné z chatek mají novou dobře vybavenou ošetřovnu, pyšně zvanou Nemocnice, v ní zkušené zdravotnice Mácu a Barču. Ty umějí nejen ošetřit odřené koleno, vykroutit klíště, dohlédnout nad správným užíváním předepsaných léků, ale i dítě vyslechnout, utišit, pohladit a ty nejmenší s citem pochovat stejně jako maminka.  I letos opět mají v čele dlouholetého zkušeného „hlavase“ Ivču a jeho pravou ruku Slávka. Dlouhých 15 dnů ukočírovat veškeré dění v táboře a uspokojit programem kolem stovky dětí není určitě žádná havaj. A teď se jim to znovu plně daří.

Na konci každého dětského tábora bývá neobyčejně veselo i neobyčejně smutno. Veselo bývá při společném dovádění v maskách na táborovém karnevalu a neobyčejně smutno na poslední diskotéce při loučení s kamarády v oddíle, s táborovými láskami, s „jejich“ vedoucími. „Potečou nám slzičky“ upřímně přiznávají čtyři starší dívky. Kluci jen stydlivě mlčí. Je vždycky smutno, když táborem zazní poslední večerka, stejně i na posledním nástupu, když se spouští vlajka. Celý dlouhý rok budou táborníci na svůj tábor „Berounka“ nostalgicky vzpomínat. A už se těšit na ten příští.  Až táborníky potkáte, usmějte se na ně, odpovězte na pozdrav. Nic to nestojí a dětskou dušičku to pohladí. Přejme jim ten kousek zatím ještě bezstarostného života, společně s kamarády prožitý zde v krajině, kterou si zamilovali.